Walter Isaacson „Snažím se být po Leonardově vzoru o něco pozornější i zvídavější vůči věcem, které mě obklopují.“

archiv revue
Přesně na 2. května připadá letos 500. výročí smrti geniálního malíře, filozofa, vědce a vynálezce Leonarda Da Vinciho. Loni na podzim vyšla v češtině kniha Waltera Isaacsona, která líčí život a tvorbu tohoto všestranného renesančního génia. O knize Leonardo da Vinci, kterou vydalo nakladatelství Práh, si s jejím autorem povídala redaktorka Zuzana Válková.
Knihu jste v angličtině vydal vloni. Narazil jste od té doby na něco zajímavého týkajícího se da Vinciho, co jste do životopisu nezařadil?
Každý den se po Leonardově vzoru snažím být o něco pozornější i zvídavější vůči věcem, které mě obklopují. Všímám si krásy a pokouším se o ní uvažovat stejně komplexně, jako to dělal on. O nových informacích, které bych do knihy zařadil, se ale mluvit asi nedá. Uskuteční se však spousta akcí, výstav i oslav souvisejících s 500. výročím Leonardova úmrtí. Na ty se těším.

Kam pojedete?
Fantastické výstavy se připravují od Nizozemska přes Francii a Německo až po Itálii. Bývalý šéf Microsoftu Bill Gates na jednu z nich zapůjčí svůj Kodex Leicester, jeden z nejvzácnějších Leonardových zápisníků, ten bude k vidění ve Florencii. Budu mít napilno.

Napsal jste knihy o Albertu Einsteinovi či Henrym Kissingerovi, přitom existují lidé, kteří třeba studiu jejich korespondence zasvětili akademickou dráhu. Je to výhoda, nebo nevýhoda, vyprávět příběhy známých historických velikánů?
Většina lidí zase tolik neví třeba o vztahu Leonarda da Vinciho k vědě, o tom, jak ovlivnila jeho umění. A pravděpodobně se příliš neví, o čem pojednávaly jeho deníky. Ano, tušíme relativně dost o Leonardovi jako umělci, autorovi například obrazu Poslední večeře Páně. Stejně zajímavé na něm však je, že byl člověkem, který o okolním světě věděl víc než kdokoliv před ním. Ve své době se přiblížil k hranici toho, co bylo možné poznat.

Dokázal jste číst v jeho denících napsaných zrcadlovým písmem?
Leonardovy poznámky nejsou jen zrcadlově obrácené, jsou také v dobovém florentském dialektu. Kdybych uměl italsky, asi bych se smyslu dobral, ale bylo by to obtížné, vyžadovalo by to postup slovo za slovem. Deníky jsou navíc roztroušené po světě a zatím je nikdo neuspořádal ani nedigitalizoval. Abyste se jimi mohla potěšit, musíte je všechny najít. Podnikl jsem díky nim sérii fantastických cest do Florencie, Milána, Paříže a Madridu, podíval jsem se na Windsorský hrad ve Velké Británii i do amerického Seattlu. Všichni lidé, kteří o ně pečují, jsou nadšení, když je na deníky někdo zvědavý.

Říká se, že Leonardovy deníky jsou neosobní. Že jde spíše o záznamy všeho, co ho zajímalo, nikoliv o proud myšlenek. Lze ze záznamů dovodit, jaký Leonardo byl?
Tu a tam nápovědu dostanete. Mám v nich své oblíbené stránky. Narazil jsem například na postup, jak získat výtažek z jistého druhu ořechu, který člověku zesvětlí vlasy. Nad takovým záznamem vám dojde, že hledíte na poznámku třicátníka, který si pravděpodobně barví vlasy na blond, protože mu záleží na tom, jak vypadá.

Da Vinci miloval módu. Byl to jeden z důvodů, proč si nebyli sympatičtí s jiným velikánem renesančního období, sochařem a malířem Michelangelem Buonarrotim?
Leonardo a Michelangelo měli rozdílné povahy. Leonardo se mezi lidmi objevoval v překrásných růžových a fialových tunikách. Michelangelo nosil černé šaty, v nichž také spával a zřídka je převlékal. Leonardo vyhledával společnost přátel, studentů i milenců, Michelangelo byl v podstatě samotář. Další věc, která je z Leonardových zápisníků patrná: na rozdíl od Michelangela byl naprosto srozuměný s tím, že je gay. U Leonarda najdete spoustu kreseb a aktů jeho dlouholetého přítele a partnera, jemuž dnes říkáme Salaí. Leonardo si také ča od času poznamenal, co svému milému připravil k večeři, případně kolik mu dal peněz, aby si Salaí mohl pořídit, co se mu líbí. O Leonardově soukromém životě nakonec víme víc, než by se mohlo zdát.

Je pravda, že Leonardův vztah k Salaíovi byl jedním z nejdelších v jeho životě?
Ano. Salaí vedle něj, a později s ním, žil až do jeho smrti. Jejich poměr byl bouřlivý, Leonardo se na něj občas hrozně zlobil.

Nakonec se rozešli ve zlém?
Ke konci života měl Leonardo jiného milence, nebo spíše společníka. Salaí navštívil Leonarda ve Francii, kam se umělec odebral krátce před smrtí, ale nezůstal s ním. Salaíovo místo zaujal malíř a šlechtic Francesco Melzi.

Jaký měl Leonardo vztah k malíři, sochařia zlatníkovi Andreovi Verrocchiovi, který byl léta jeho učitelem? Je pravda, že poté, co mistr Verrocchio viděl, jak maluje jeho žák, se malby vzdal?
Pravda je, že poté co se Leonardo stal malířem ve Verrocchiově dílně, už Verrocchio obrazům tolik nedal. Důležité však je, čemu dalšímu se u něj Leonardo učil: architektuře, kostýmní tvorbě, vynalézání strojů, organizaci lidových slavností, které rodina Medicejských ve Florencii pořádala. Jejich úsilí spojovalo pokročilé technické znalosti s uměním. Leonardo toužil stavět stejně jako malovat, protože ve všem viděl stejnou krásu.

Překvapilo mě, jak vynalézavý dokázal Leonardo být, když došlo na stavbu strašlivých vojenských strojů a zbraní.
Šlo o další téma, které ho bytostně zajímalo. Zbraní i vojenských staveb navrhl mnoho. Většina nikdy nefungovala, ale všechny byly pozoruhodné. Do této práce se pustil, když se rozhodl odejít z Florencie, unavený malířskou dráhou. Poslal tehdy milánskému vévodovi Ludovicovi Sforzovi dopis, jímž se ucházel o práci: jeho psaní mělo 11 odstavců, z nichž 10 se zabývalo tím, jak skvělý je Leonardo inženýr. Sliboval mu zbraně, schopnost usměrňovat říční toky a podobně. Až v posledním odstavci zmínil, že také trochu maluje a sochá.

Příslibem rozvoje vojenské techniky pak Leonardo získal práci také u obávaného vojevůdce Cesara Borgii. Bylo pro umělce jeho doby běžné takto měnit kariéry?
Bylo docela běžné, že umělce zajímaly architektura i technika. Leonardo to ale dovedl do extrému. Chtěl rozumět anatomii, zoologii, hydraulice, vodním dílům, zbraním. V renesančním období byla všestrannost předností, odtud ostatně pochází definice renesančního člověka. 

Zdá se také, že byl schopný vyjednávat s politiky.
Leonardo celý život hledal toho správného, mocného mecenáše. Není vyloučeno, že to bylo proto, že coby levoboček trpěl komplikovaným vztahem k otci. Můžeme se domnívat, že svým způsobem toužil po někom, kdo ho nahradí. Roli v jeho životě sehráli Lorenzo Medicejský, Ludovico Sforza, Cesare Borgia i francouzský král František I.


Řekl byste, že měl mistra, k němuž vzhlížel?
Nemyslím si to. Hodně se naučil od Verrocchia, ale brzy zjistil, že ho překonává. Zůstával s ním, protože se rád pohyboval ve společnosti lidí rozličných dovedností, ať byli odborníky na perspektivu nebo třeba pitvali lidská těla. Než Leonardo od Verrocchia odešel, trvalo to.

Je schopnost obejít se bez vzoru jedním z rysů génia?
Géniové vyhledávají různé vlivy, ale v jisté chvíli dokážou vykročit nečekaným směrem. Využít poznatky druhých k tomu, aby se jejich představivost odhodlala ke skoku a přivedla je někam, kde ještě nikdo nebyl.

Vaše kniha působivě líčí poměry v renesančních městech, jejich systematickou snahu krásnět. Dá se i z toho něco naučit?
V tomto ohledu by nám renesanční Florencie mohla být vzorem. Města s nejvyšším tvůrčím potenciálem jsou zároveň ta, která jsou nejotevřenější lidem z různých prostředí. Když Leonardo přišel z rodné vsi do města, nezapadal prakticky ničím. Byl nemanželským dítětem, homosexuálem, byl trochu drzý, nosil krátké tuniky a nejedl maso. Přesto ho Florenťané milovali a vzali mezi sebe. 

Tato pasáž ve vaší knize místy působí jako vzkaz současnému čtenáři.
Z dějin se dá hodně naučit, některé problémy řešíme dodnes. Do Florencie proudila spousta Arabů po pádu Konstantinopole, scházeli se 
tam lidé z Asie i Evropy. Přitahovala matematiky, dramatiky a básníky. Také Florencii však postihl obrat ke konzervativismu, k němuž došlo v 90. letech 14. století s nástupem politického a náboženského reformátora Girolama Savonaroly. Savonarola nechal stíhat homosexuály, lidi, kteří podle něj nebyli dost zbožní. V historii se střídají období velké otevřenosti a tolerance s etapami, kdy společnost reaguje opačně. Dnešní politika není jiná.

Rozhovor vyšel v Hospodářských novinách
Foto: Tomáš Krist
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Leonardo da Vinci

5.0 5
od 327
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Toužíte po vlastní úrodě? Jde to i bez zahrady! O tom vás přesvědčí autor knihy Domácí zahrádka, o kterou můžete soutěžit. Čeká na 2 výherce!
Prémiový obsah
číst více
Blíží se dovolená. A co to pro nás knihomoly znamená? Že si pěkně vybereme knihy, které si vezmeme s sebou, ať nejsme bez zásob. Vyberte si to pravé čtení na léto.
Fascinující badatelská práce aneb Heydrich, jak jsme ho dosud neznali!