Rozhovor s Jaroslavem Duškem

archiv revue
Jaroslav Dušek vypráví ve své nové knize o příchodu na svět, o hlídačích a hlídaných. V NAKLADATELSTVÍ EMINENT je to už jeho čtvrtá, všechny považuje svým způsobem za radostné.
Kdy se vás poprvé dotknul fenomén prvního doteku?
Můj táta a jeho sourozenci se narodili doma. Přišla porodní bába, věděla, co má dělat, a bylo to. Táta je ročník osmatřicet a domácí porody byly tehdy běžné. Po válce ovšem přišla péče v podobě nemocnic a porodnic, a tak se zautomatizovala představa, že je normální rodit děti v těchto specializovaných zařízeních. A rodičky už nedoprovázely k jejich jedinečnému projevu osobní síly porodní báby, místo toho se u řízených porodů začali prosazovat muži.

Bývá slyšet, že současné ženy nejsou dostatečně silné, aby rodily „postaru“ doma. Že už to nejsou selky, zvyklé na studený odchov v ostrých hygienických podmínkách a dřinu na poli, ale emancipované ženy rozmazlené civilizačními vymoženostmi. Klasický domácí porod by nezvládly bez komplikací.
Hypnotické hry s nabádáním k odevzdávání osobní síly se hrají na mnoha různých úrovních od nepaměti. Možná postupně někdo lidem nabídne připojení k nějakým zařízením, které jim usnadní život, protože už nebudou schopni ho sami žít. Já podporuji pěstování osobní síly, které umožňuje ohromnému skrytému potenciálu naší bytosti rozvíjet netušenou mohoucnost.

OMEZENÍ

Boj o moc máme kolem sebe dnes a denně a je už považovaný za celkem normální.

V našem jazyce se ustálily různé výrazy, signalizující omezení osobní moci, které s tím souvisejí. Například slovo hlídat. „Budu hlídat vaše děti. Kdo hlídá vaše děti? Kdo tě bude hlídat?“ Tohle slovo považujeme za zcela běžné, protože jeho pravý význam ve skutečnosti už nevnímáme. Kdybychom ho opravdu chápali, došlo by nám, že tak vlastně automaticky předpokládáme, že někdo musí někoho hlídat. A pochopili bychom, že tímto hlídáním odebíráme v základě kompetenci hlídanému a dáváme ji hlídači.

Hlídač je starší a hlídá mladšího. Tak to přece bylo vždycky, anebo ne?
Vzniká tím automatický pocit, že starší lidé mají právo hlídat ty mladší, a tím pádem tak o nich rozhodují, co mají dělat. Říká se tomu adultismus. Dospělý má pocit, že ví lépe, co má dělat dítě. V dopravních prostředcích nebo někde venku často slyšíme: „Paní, můžete si to dítě uklidnit? Dělejte s ním něco, podívejte se, jak se tady chová!“ Lidé reagují tak, jako by intervence dospělého do světa dětí byla naprosto oprávněná, zatímco nespoutané zasahování dětí do strnulého světa dospělých je drzost.

Jaké jste měl dětství vy?
Převažují harmonické vzpomínky. Jistě, taky jsem jako malý rozbil spoustu věcí, ale to snad jinak ani nejde. Ale jelo se dál. Když dítě nevyrůstá v bezpečném prostředí, pak bezpečí v životě hledá. A hledá ho v nějakém náhradním zdroji. 


VÝZNAM POČETÍ

Dnešní doba klade na rodiče požadavky, jaké tu předtím nebyly. Nemají na děti tolik času, jako tomu bývalo dřív.
Mám pocit, že to všechno začíná u početí. Obávám se, že mnoho rodičů krok vědomého početí dostatečně nepromeditovalo. Nepromysleli je, neuvážili, a tak vůbec nevědí, co to znamená. Všechny tyto situace potom zakládají na nějaký typ problému, který se projevuje tím, že rodiče doopravdy nevědí, co s dítětem. A tak ho někam stále dávají: do jeslí, do školky, do školy, do družiny, do kroužků.

To znamená, že jim tyhle aktivity něco nahrazují?
V naší společnosti je zájem o nějaké náhražky, kam oko pohlédne: o dům, prestiž, o titul, uznání, o tzv. společenské postavení. Pěstovat život, vztahovat se k životu, vědomě život rozvíjet a umožňovat mu, aby se rozvíjel v radosti, v lehkosti, v mohoucnosti, ve vzájemném potencování – to nebývá zvykem.

V Duši K jste měl jako hosta Janu Štrausovou a téma její knihy Děti Nového věku. Setkal jste se sám s nějakými dětmi, které by si pamatovaly svoje minulé životy?
Ano, občas zažívám situace, kdy děti třeba projevují znalosti, které by ještě neměly mít, a berou je jako by odnikud.

Co považujete ve výchově dětí za nejcennější?
Možnost být u toho zázraku přítomen.

A co naopak za nejškodlivější?
Ponižování. A když se věci berou příliš vážně.

Letos na čarodějnice vám je šedesát. Jak se na oslavy chystáte?
Nejspíš pojedu na chatu na Sázavu a budu tiše rozjímat, časem tam asi přijedou děti a vnoučata. Na toto téma jsme připravili dva materiály v dubnovém a květnovém čísle Regenerace a uvědomil jsem si přitom, jak jsou mnohé věci v životě neskutečně pomíjivé. Tak se z té pomíjivosti budu tiše radovat.

Text: Michael Schubert, foto: Archiv NAKLADATELSTVÍ EMINENT
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

První dotek

0.0 0
299 245
IHNED odesíláme
Čeština

Ze mě (Jaroslav Dušek)

5.0 1
299 245
IHNED odesíláme
Čeština

Tvarytmy (Jaroslav Dušek)

5.0 2
299 245
IHNED odesíláme
Čeština

Malé vizity aneb malé vizity

0.0 0
299 245
IHNED odesíláme
Čeština

Dědeček Oge (vypráví Jaroslav Dušek)

3.0 1
229 188
Vyprodáno
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Není snadné vybrat z nepřeberného množství knih, které každý měsíc vycházejí, ty nejlepší. A ne každému se líbí to samé. My jsme se opět snažili vytipovat novinky, které by mohly zaujmout co nejvíce čtenářů.
Druhá kniha nebývale uchopeného cestopisu slovenské sinologičky Dominiky Sakmárové mě opět položila na lopatky, v tom nejlepším slova smyslu.
Debutový román Život na míru americké spisovatelky Nikki Erlick vzbudil celosvětovou senzaci. Ihned po vydání se stal bestsellerem. Námět románu je opravdu zajímavý, vlastně jde o takové „co by, kdyby“, jež dá čtenáři popud se zamyslet nad samotným bytím.