Recenze: Svědectví o životě v KLDR

archiv revue
Kdo lépe nastíní situaci v Korejské lidově demokratické republice než ti, jež tam žili, měli své rodiny, milovali je, slepě zbožňovali či nenáviděli tamější režim. A nakonec před ním utekli.

Nina Špitálníková je zajímavou osobností. Nejen že vystudovala koreanistiku na FF UK, díky studijním pobytům dvakrát navštívila Korejskou lidově demokratickou republiku, ale také vyznává praktiky BDSM a je aktivistka za práva žen. Zálibu našla v tetování a piercinzích. Tudíž žádný suchý výčet jako jen „spisovatelka a koreanistka“. Tematice KLDR se věnovala již ve svém dřívějším díle Mezi dvěma Kimy (dotisku se dočkáme 3. března). Na podzim 2020 pak vydala svou další knihu Svědectví o životě v KLDR, která otřese zřejmě každým.


V knize se setkáme se sedmi uprchnuvšími. Útěky se odehrály za vlády Kim Čong-ila a Kim Čong-una (jen pro kontext – ten je u moci od roku 2011). Sedm z více než 33 000 uprchlíků nám nastíní život ve své rodné zemi. Zemi, kterou ve většině případů jako děti milovali. Sedm je jen slabý vzorek, ovšem s příběhem každého z nich získáme jiný náhled a nové a nové informace k tomu, jak je tamější režim krutý. I když každý pochází z jiné sociální vrstvy, každý je poznamenán… Na druhé straně stojí Nina Špitálníková. Je vnímavou tazatelkou, jde sice do detailu, ale dotazovaného do ničeho netlačí. Jak chápu z textu, autorka ty, s nimiž proběhne rozhovor, ve většině případů vidí prvně a naposled. Proto se z dotazovaných snaží získat maximum. Výpovědi nejsou dlouhé, ovšem obrázek o situaci v KLDR si z nich lze poskládat snadno. Každý rozhovor je uvozen výrokem některého ze severokorejských diktátorů. Např. „Člověk se obejde bez bonbónu, ale nikoli bez nábojů. Kim Čong-il“ (s. 199)


Samotný útěk je nebezpečný, mají na něj „nárok“ jen ti, co mají peníze. Ve větším ohrožení jsou při útěku ženy, a to proto, že se mohou chytit do pasti překupníků. Ti, kteří utečou, ale nemají vyhráno a další strastiplná cesta ke svobodě je teprve čeká.


Náladu země dokreslují červenošedé ilustrace, stejné barvy jako má obálka. Texty jsou opatřeny vysvětlivkami, čehož si velmi cením. Pojmy, které se v knize opakují, jsou tak lépe zapamatovatelné či jsme lépe seznámeni se zmiňovanou situací. Co mně trochu chybí, je konkrétnější datace – například v kterém roce k útěku došlo, kdy se zhruba stala daná situace apod.  


Kéž by tato kniha byla pouhá fikce. Kéž by popisované situace nemuseli lidé prožívat. Ti, kdo utekli z KLDR, už pocítili svobodu. Ale ty miliony lidí, kteří tam stále žijí a navíc jsou ideologií Korejské strany práce zmanipulováni anebo donuceni strachem, nepochopí, že by mohli žít zcela jinak. Že jsou zmanipulovaní a věří straně a vůdci, je fakt, který dosvědčují i dotazovaní. Ti ovšem prozřeli.  


To, co u nás za své „éry“ předváděli komunisté, se děje v KLDR i nyní – v 21. století. Ovšem vynásobte si ty praktiky několika. Ti lidi nemají vlastní život. Dotazovaná se Špitálníkové doslova vysměje, když se jí ptá, zda měla kalendář – ne, nic takového nemají, vše řídí strana, vše vám naplánuje. Strana je vaše rodina, strana zajistí vše… Přitom jak je vidět z rozhovorů, pravda je daleko… Lidé jsou legálně okrádáni o právo na svůj život. Pro ženy, zejména ty z chudších vrstev, musí být žití v takové zemi velmi těžké – ať už se jedná o nedostatek hygienických pomůcek, únosy žen a dívek, nevědomost ohledně ženských záležitostí, bezmocnosti při znásilnění (na vojně je toto rutina) atd. Je to něco nepředstavitelně zpátečnického, tedy pro mě, člověka ve vyspělém státě. Ony nic jiného neznají.


Ženy i muži musejí takřka bez výjimek absolvovat vojnu. Muži 10 let a ženy 6 let. Jsou to roky o hladu, bídě, zimě, ve špatných hygienických a celkově hrozných životních podmínkách, přičemž za celou dobu mají nárok na návštěvu domova pouze dvakrát. Popravy jsou veřejné a účast na nich je povinná, a to včetně dětí. Koupit si auto je ilegální. Sledovat zahraniční filmy – ilegální. Někdy zničehonic zmizí člen rodiny a vrátí se za několik měsíců zcela zlomený. Chybí řádná lékařská péče! Soukromí lékaři a lékárny nejsou legální. Nicméně jsou tolerováni, protože i policie potřebuje využívat jejich služeb. A takhle lze pokračovat dál. Zároveň je jasné, že plno zakázaných věcí se děje – navzdory všem hrozbám. Buď dochází k trestům, včetně poprav, nebo se to díky úplatkům (a případně dobrému postavení) smete pod koberec.


Při čtení se vám svírá hruď a s každým dalším rozhovorem získáte zase další a další absurdní informace. Nějaké povědomí o tom, jak to v KLDR chodí, jsem z médií měla. Ale tyto přímé výpovědi bývalých obyvatel KLDR zcela předčily vše. Jsem neskutečně rozčarovaná. Knihu jsem místy zaklapla s ostrými slovy. Dostala jsem ovšem také mnoho podnětů dohledat si další okolnosti.


Jestli to není z mého textu zřetelné, kniha Svědectví o životě v KLDR je VÝBORNÁ a doporučuji ji. Co dodat… Toto zakončení je trefné a zcela koresponduje s duchem knihy: „Nina: Nic se neděje. Jen poslední otázka. Je něco, co byste vzkázala svým vrstevníkům?
Ho Jun: Ať tráví víc času se svojí rodinou. Nikdy nevíte, kdy o ni přijdete.“
(s. 165)



Autor: Radka

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Čeština

Svědectví o životě v KLDR

4.3 95
359 294
Poslední kusy

Mezi dvěma Kimy

4.5 2
od 229
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Vyhrajte rodinnou vstupenku do Dinoparku, kde můžete navštívit unikátní atrakce a nahlédnout do hluboké historie pravěku.
Prémiový obsah
číst více
Rok 1975. Temné lesy severního Michiganu. Podivný ústav pro choromyslné. Dívky, které se ztrácejí. Pokaždé to jsou drobné blondýnky se světlýma očima. Policisté, kteří se kvůli nim rozhodně nepřetrhnou. Zoufalí rodiče a jeden novinář, co se rozhodne odhalit pravdu za každou cenu.
Fascinující badatelská práce aneb Heydrich, jak jsme ho dosud neznali!