Právě jste si přečetli ukázku z knihy Na život se nečeká, kterou napsal Vladimír Kafka společně s Jaroslavem Duškem. Dočtete se v ní řadu příběhů o lidech, kteří se např. potýkali s rakovinou, z lékařského hlediska jim nebylo už nijak pomoci a poslali je domů „dožít“.  Spousta z nich žije dodnes šťastným a spokojeným životem. Z medicínského hlediska nevysvětlitelný jev a z toho lidského? Zjednodušeně napsáno člověk našel sám sebe. Nejedná se o žádné náročné čtení, příběhy jsou velmi čtivé. Oba autoři se jednoduchým způsobem snaží vysvětlit, že nemoc je pouze ukazatelem nesouladu a nerovnováhy v nás samotných. Toto pochopí hlavně ti, kteří k tomuto poznání již došli. Sám pan Kafka žil celý život se silnou cukrovkou, a dokonce mu amputovali obě nohy. Jednu v nártu a druhou až pod kolenem. V knize to okomentoval tak, že za ztrátu nohou si může sám vinou své nerozhodnosti. Myslím, že k tomu, aby člověk něco takového vůbec vyslovil, potřebuje opravdu obrovskou dávku sebepřijetí. V knize se zároveň prolínají různé citáty a také myšlenky Jaroslava Duška.

Souhlasím, a dokonce se ztotožňuji s tím, co je v knize napsáno. Před dvěma lety bylo moje zdraví opravdu v žalostném stavu. Počínaje boreliózou v pokročilém stádiu, přes histaminovou intoleranci a ukrutnými migrénami konče. Z lékařského hlediska byly všechny výsledky v normě a nikdo mi nedokázal pomoci. Přepadalo mě naprosté zoufalství z toho, že nejsem schopna žít normálně. Po probuzení jsem si připadala, jako bych celou noc skládala vagón uhlí a postarat se v mém stavu o děti, byl nadlidský výkon. Zlom nastal, když mi můj velmi dobrý kamarád nabídnul pomoc, stal se tedy mým „průvodcem“. Nyní mám na „své cestě“ průvodce dva a nedokážu ani slovy popsat, jak moc jsem vděčná za to, že je mám. Život se mi obrátil úplně vzhůru nohama. Z chodící hromádky neštěstí je najednou spokojený a téměř zdravý člověk. Neustále se s řadou věcí učím pracovat, někdy to chce dokonce pořádnou dávku trpělivosti a vlastně i odvahy. A někdy dokonce přijde i nemoc. Zrovna teď píšu se začínající angínou. Dnes už ale vím, že je pouze ukazatelem nějakého nesouladu nebo věci, na kterou je potřeba se zaměřit.

Chtěla jsem tím vším říct stejně jako oba autoři, že člověk by měl především sám chtít věci změnit a nečekat na to, že to za něj někdo udělá, nebo nedej bože čekat, že se vše nějak změní samo. Právě i všechny příběhy lidí v této knize nutí zamyslet se nad tím, že každý člověk je opravdu strůjcem svého štěstí a že NA ŽIVOT SE NEČEKÁ.

Autor: Verča