Recenze: Můj bratr

archiv revue
Jana Kippo se vrací na rodný statek na severu Švédska. Kdysi odsud utekla a doufala, že se jí podaří zapomenout na minulost. Věří, že může začít znovu i navzdory okolnostem. Jenomže před hříchy a zločiny neuniknete. Před vlastními, ani před cizími.

Švédská spisovatelka Karin Smirnoff (1964) vystudovala fotografii a poté literaturu. V životě měla řadu rozličných povolání, nyní zakotvila jako spisovatelka na volné noze a podnikatelka. Surový a velmi naturalistický román Můj bratr je jejím literárním debutem a chválu na něj pějí čtenáři i odborná veřejnost. U nás knihu vydává nakladatelství Kniha Zlín a vy se můžete těšit na nevšední zážitek. Můj bratr je prvním dílem chystané trilogie, na Slovensku už vyšlo volné pokračování s názvem Moje matka.

Než se pustíte do čtení, měla bych vás varovat. Můj bratr rozhodně není pro každého a umím si představit, že konzervativní čtenáři knihu znechuceně odloží. Tak autentická a drsná je. Hlavní hrdinkou je Jana Kippo, která se po letech vrací z města na venkov, kde vyrostla. Setkává se tady s několika lidmi ze své minulosti a celý příběh se odehrává pouze s několika postavami a víceméně na jednom místě. Najdete tu toho tolik, že by to vystačilo ne na jednu, ale rovnou na deset knížek. Všichni se důvěrně znají, jsou v těsném kontaktu už odmalička a to, co nás šokuje, se stalo téměř normálem.

Například incest. Anebo týrání. V porovnání s tím, co se tu děje, působí i vražda jako prkotina. Můj bratr rozhodně není žádná idylka a oslava venkovského života. Naopak. Budete zděšení a znechucení. Karin Smirnoff bez emocí a jakoby automaticky, robotickým hlasem, popisuje to, co se děje. Hrdinové neprožívají žádné emoce, oni pouze konstatují, co se stalo. Něco ve stylu: Uvařil jsem, zkontroloval zvířata a potom zavraždil souseda. O to víc si ty emoce prožijete vy. S city budete jako na houpačce. Bude vám do pláče, budete naštvaní a mnohokrát se vám bude chtít vykřiknout: Jak se to mohlo stát? Je to vůbec možné?

Místní si na všechna zvěrstva zvykli, jsou pro ně na denním pořádku a nikdo už se nevzrušuje tím, že se někdo opije, zmlátí manželku a znásilní děti. Bude vás šokovat, kdo má jaký ke komu vztah a co komu provedl. Ale možná je to jen logické. Tady žije jen hrstka obyvatel a všichni podléhají pudům, mají své slabosti anebo naivně touží po obyčejném lidském štěstí. Osudy místních jsou zamotané a autorka si pro vás připravila řadu překvapení. Stejně jako neplýtvá emocemi, neplýtvá ani slovy. K čemu nějaké navozování atmosféry anebo popisování postav? O to přece nejde. Tady jde o to, aby Jana zjistila, co se kdysi stalo.

Celé vyprávění působí neosobně a určitým způsobem automaticky. Tenhle text nekřičí, ten vám buší do hlavy v pravidelném bum – bum – bum. Karin Smirnoff se nepokouší vyvolat napětí. Ona jen mluví a mluví. Přesto (nebo právě proto?) vám bude běhat mráz po zádech. Na autorčin styl vyprávění si budete chvíli zvykat a zpočátku si možná budete myslet, že vám její postavy nejsou sympatické a vy je nemáte rádi. Jenomže potom podlehnete. Jana i její duchovní matka si vás omotají kolem prstu a vy budete chtít víc. Víc jejich cynismu, černého humoru a paradoxně i víc vší té špíny. Kritika hovoří o Mém bratrovi jako o literární senzaci a věřte mi, něco na tom bude.

Autor: Veronika Černucká

Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty

Můj bratr

0.0 0
od 279
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.
zanechte komentář (zprávu)

Nejnovější články

Vyhrajte rodinnou vstupenku do Dinoparku, kde můžete navštívit unikátní atrakce a nahlédnout do hluboké historie pravěku.
Prémiový obsah
číst více
Rok 1975. Temné lesy severního Michiganu. Podivný ústav pro choromyslné. Dívky, které se ztrácejí. Pokaždé to jsou drobné blondýnky se světlýma očima. Policisté, kteří se kvůli nim rozhodně nepřetrhnou. Zoufalí rodiče a jeden novinář, co se rozhodne odhalit pravdu za každou cenu.
Fascinující badatelská práce aneb Heydrich, jak jsme ho dosud neznali!