Moše pochází z československého maloměsta Berehovo, jež se nachází na území dnešní Podkarpatské Rusi, která vlastně nikdy nebyla a stále není klidnou geopolitickou oblastí. V příběhu vzpomíná nejen na své krásné první roky života strávené v milující náručí své rozvětvené rodiny, ale zejména pak popisuje změny nálad ve společnosti, které přicházely s přechodem různých vlád nad danou oblastí. Otevřeně mluví o zaprodání naší země evropskými mocnostmi prostřednictvím podpisu Mnichovské dohody, po němž následuje postupující odpor k Židům za maďarské okupace v čele s Miklósem Horthym. S ním se radikálně změnily vztahy mezi Židy a nežidy, antisemitismus vyvěral tam, kde dřív nebylo zaseto ani semínko patrného hněvu. Nenávist se v Maďarech střádala nepozorovaně, a po obsazení země Němci pouze vyvřela na povrch v plné síle. Letitá přátelství byla přerušena náhle a bez varování, bez jediného důvodu. Jak to asi jako malý chlapec mohl chápat? Život se všem okolo začal otřásat v samotných základech. Se vstupem německé armády do Maďarska se nakonec i na hrdlech maďarských Židů začala stahovat smyčka.
 

„Nevím o jediném člověku v Podkarpatské Rusi, který by byl vyznamenán jako Spravedlivý mezi národy.“ – citace z knihy, str. 54 –
 

Nakonec i Moše s rodinou byl přesunut nejprve do ghetta, později byli rozmeteni do různých koncentračních táborů. Pro většinu rodiny se stal konečnou stanicí Osvětim. Svět, jak ho znal, se mu rozpadl před očima a něco tak samozřejmého, jako je právo na život, se rázem stalo předmětem dennodenního zápasu s mizivou nadějí na úspěch. Moše měl však pověstné štěstí v neštěstí. Často až neuvěřitelné kroky osudu mu zachránily život v poslední možné vteřině.
 

„Osvětim nebylo jen jméno místa. Byla to oddělená planeta s vlastními zákonitostmi.“ – citace z knihy, str. 68 –
 

Moše sám putuje z tábora do tábora, až s blížící se Rudou armádou se stává jedním z mnoha „poutníků“ neblaze proslulých pochodů smrti. Jeho poslední zastávkou se stává blok 66 v německém koncentračním táboře Buchenwald. Ve věku 91 let se do pekelných bran Buchenwaldu vrací jako vítěz – přežil, vrátil se a do tábora vkročil jako svobodný člověk, který v Izraeli počal budoucí generaci národa, který měl být z mapy světa vymazán...
 

„Smrt nás vyhlížela na každém rohu a naše životy měly nicotnou hodnotu. Neustále jsme museli bojovat za právo zůstat naživu.“ – citace z knihy, str. 85 –
 

Celá Mošova výpověď je ohromně citlivá a s jistými dovětky je nám jasné, jak bolavé muselo být znovu vzpomínat na všechny ty hrůzné události, otevírat nikdy nezhojené rány na krvácejícím srdci. Zapomenout mu vlastně nikdy nebylo dopřáno, každičké ráno totiž na svém předloktí vidí vytetované číslo. To jeho zní A-4913. V knize rovněž polemizuje nad slovy Elia Wiesela, který asi nejlépe popsal pocity, které se v mnohých ortodoxních Židech tehdy odehrávaly: „Proč mám velebit jeho jméno? Hospodin, Král světa, všemohoucí Bůh, mlčí. Proč mám vyjadřovat vděčnosti?“ Jaký byl Mošův návrat domů? Kam se ubíraly jeho kroky po osvobození tábora americkou armádou?

V knize Chlapec z bloku 66 jsem nalezla pro mne několik zcela nových informací. Tak například, nikdy jsem neslyšela o pobočném táboře, ve kterém Moše nějakou dobu strávil, v čele s bezcitným velitelem Horstem Czerwinskim. Nikdy jsem neslyšela ani o jménu Antonín Kalina.

Ze všech výpovědí přeživších se snažím pochopit jediné – kde nacházeli sílu k životu? Jak se mohli znovu postavit na nohy, když věděli, že ztratili třeba i celou rodinu a přátelé, přežívali v otřesných podmínkách s ještě otřesnějším zacházením ze strany dozorců? Kde se v nich vzala vnitřní síla ŽÍT, ne jen přežít, ale DÁT budoucímu životu nový smysl? Nalézt opět radost, štěstí a lásku? Hlubokou pokoru k těmto lidem cítím…

Poznámky:

Nápis na bráně do Buchenwaldu: „Jedem das seine.“ = „Každému, co jeho jest“.