Černobyl se mi zaryl po kůži celkem dvakrát. Poprvé v roce výbuchu této jaderné elektrárny, kdy jsem byla ještě v bříšku mojí milované maminky, které jedni doktoři doporučovali, ať mě „dá pryč“, a na straně druhé, kde však stál pouze jeden jediný doktor a zbytek mojí rodiny, ať si mě nechá… Narodila jsem se na Štědrý den roku 1986, zdravá jako řípa. Tedy pokud nezabředneme do současných zdravotních problémů, na které měl Černobyl prokazatelně vliv. Ale to je povídání na jiné téma…

Podruhé mě Černobyl zasáhl při jeho návštěvě. Chtěla jsem se jednoduše podívat na místo, které mě mělo stát „život“. Město Pripjať a zakázaná zóna jako celek jsou místa, kde se zastavil čas. Oblast kolem elektrárny je nemožné obydlet po dobu nejméně příštích 20 tisíc let!

Kniha spisovatele a profesora historie Serhii Plokhyho je uvedením do historického kontextu, který je klíčem k pochopení příčin, důsledků a možnosti dobrat se ponaučení z této katastrofy doslova v globálním významu.

Můžeme tvrdit, že jde o první počin, který přináší úplnou historii černobylské katastrofy od samotného výbuchu reaktoru (26. dubna 1986) až po uzavření továrny v prosinci 2000. K tomu autorovi posloužil zejména fakt, že byly v nedávné době otevřeny rozsáhlé vládní archivní fondy. Navíc sám autor v době výbuchu žil pouhých 500 kilometrů od nehody. Předkládá tak své vlastní zkušenosti a zážitky. Mimo jiné vychází z vyprávění mnoha dalších očitých svědků této technologické katastrofy. To vše mu pomohlo vykreslit havárii a její politické, sociální i kulturní dopady. Tato katastrofa pomohla pohřbít sovětský jaderný průmysl.

Výbuch tenkrát uvolnil do atmosféry celkem 50 milionů jednotek curie radiace, což odpovídá 500 hirošimským bombám. Naštěstí šlo pouze o únik pěti procent jaderného paliva reaktoru, uranu. Pokud by byly výbuchem poškozeny všechny tři bloky elektrárny, pak by na planetě nepřežil žádný živý organismus!

Jak už to tak bývá, sovětští funkcionáři naprosto ignorovali varovné informace o nevhodné konstrukci, nevhodných použitých materiálech ke stavbě elektrárny. A mlžení, nesdílení a nešíření informací o havárii ze strany Sovětského svazu pokračovalo i po výbuchu. Sovětská vláda odmítla své občany i svět informovat o tom, co se stalo. Všichni zúčastnění museli o nehodě mlčet.

Styl vyšetřování odborné komise, složené z členů inženýrů, funkcionářů komunistické strany a ministerstev, byl opravdu dech beroucí. Nikdo nechtěl slyšet o tom, že vybuchl reaktor, nikdo si ani v nejmenším nepřipouštěl, že dochází k radioaktivitě.

Autor chce knihou vzdát holt především tzv. „likvidátorům“. Šlo o stovky tisíc lidí povolaných státem k odstranění následků havárie. V první linii stáli příslušníci armády. Často šlo o vojáky ze středoasijských republik, kteří měli omezené znalosti ruštiny a minimální znalosti o hrozbách v jaderném průmyslu.

Autor: Denisa Šimíčková