Harry Bosch má problém. A ne zrovna malý! Když před čtyřmi lety zastřelil chlápka, jehož považoval za brutálního sériového vraha (mezi policisty přezdívaného Panenkář), byl přesvědčený, že vykonal záslužný a chvályhodný čin. A myslí si to dodnes, ovšem...
Nyní sedí na lavici obžalovaných a musí se ze svého tehdejšího jednání zodpovídat! Manželka zastřeleného totiž od počátku tvrdila, že její muž žádným vrahem není a podařilo se jí dostat tu záležitost k soudu. Elitní právnička, kterou si najala, viní Bosche z toho, že připravil o život nevinného člověka, zatímco skutečný pachatel je stále na svobodě. Když je navíc během procesu objevena mrtvola mladé ženy, zavražděné způsobem, který nese jasný Panenkářův „rukopis“, má to Bosch náhle hodně nahnuté...
Betonová blondýna je „teprve“ třetí knihou, v níž nás Michael Connelly seznamuje s případy Harryho Bosche. Jak je to možné, když boschovská série čítá – nemýlím-li se – dvacet „kusů“? Inu, nakladatelství Domino přistoupilo k druhému vydání „connellyovek“, což je vynikající zpráva pro všechny, kdo před lety „zaspali dobu“ a nezaregistrovali, že americký autor, tehdejší vycházející hvězda detektivního žánru, se rychle stane zářivou stálicí a každá jeho nová kniha bude literární událostí a na pultech knihkupectví se po ní jen zapráší!
Třebaže jsou všechny detektivky Michaela Connellyho výborné, z těch, které jsem dosud četl, považuji za nejlepší právě Betonovou blondýnu! Autor v ní totiž nejen vystavěl dechberoucí a přitom zcela uvěřitelný příběh, ale zároveň nás dokonale zasvětil do amerického justičního systému a nejrůznějších fíglů, které se v něm běžně používají. Prioritní snahou obou soudících se stran je pochopitelně přesvědčit porotu o své pravdě, což se však děje nejen pomocí faktů a argumentů, ale i nejrůznějších psychologických triků. Na příkladu právničky žalující strany, která je vedle Harryho Bosche hlavní postavou knihy, je skvěle demonstrováno, jak se při tom postupuje. Honey Chandlerová si např. během procesu střídavě obléká jen tři kostýmy, což má vzbudit dojem, že je takříkajíc „ženou z lidu“ a nikoliv bohatou celebritou. Hodně záleží i na účesu – ten má drobné nedostatky, aby to vypadalo, že žena, která nemá potřebu fintit se před zrcadlem a oslňovat svou krásou, je zřejmě zcela zaujata svou prací a nemá čas myslet na nic jiného. A také gesta, mimika tváře, intonace hlasu – to všechno má rovněž svůj přesně vykalkulovaný účel. Porotce, kteří nejsou nemyslícími a necítícími automaty, ale lidmi z masa a kostí, je totiž možné tímto způsobem podprahově ovlivňovat a jejich rozhodování usměrňovat žádoucím směrem.
Jak už bylo řečeno, Harry Bosch ani v nejmenším nepochybuje, že tenkrát zastřelil Panenkáře. Nadále však o celé věci přemýšlí a nemůže pochopit jedno – jestliže je Panenkář mrtvý a přesto „jeho“ vraždy pokračují, pak to přece nedává žádný smysl. Ledaže by... Ta myšlenka vypadá dost absurdně, něco na ní však určitě je! A nemyslí si to jen Harry, ale kupodivu i jeho nadřízení – rozjíždí se policejní akce, při které se nám tají dech...
Dnešní Los Angeles je městem andělů již jen podle názvu. Mnohem výstižněji ho lze označit za centrum amerického zločinu, jemuž se v této gigantické megapoli podle všeho výborně „daří“. Michael Connelly, Harry Bosch a Betonová blondýna nás o tom přesvědčí dokonale!
Autor: Jan Hofírek
