Novinka Blanky Malé: humorná i pikantní – mimořádně se slevou 25 %

Miloslav Stingl: Konec světa nebude

archiv revue
Cestovatel, etnograf a spisovatel Miloslav Stingl je nejvydávanějším českým autorem. Vyšlo mu 270 vydání knih v 31 jazycích a 17 milionech výtisků. Zatím poslední kniha nese název Ostrovy krásy, lásky a lidojedů.
Cestovatel, etnograf a spisovatel Miloslav Stingl je nejvydávanějším českým autorem. Vyšlo mu 270 vydání knih v 31 jazycích a 17 milionech výtisků. Zatím poslední kniha nese název Ostrovy krásy, lásky a lidojedů. Brzy by měl vyjít její samostatný druhý díl. Na otázku týkající se názvu a obsahu očekávané knihy Miloslav Stingl odpovídá: „Nikdy nemluvím o knížkách, které nejsou úplně dokončené... Člověk nemá říkat hop, dokud nepřeskočí.“ Život Miloslava Stingla je stejně fascinující jako jeho knihy.

Jak se cestovalo kdysi a dnes
Rozdíl mezi cestováním za minulého režimu a dnes je v tom, že teď máme všichni svobodu. Můžete se rozhodnout a jet, kam chcete. Když se rozhodnete letět na Havaj, nasednete do letadla, když chcete jet autostopem do Španělska, tak jedete. Nikdo Vám nebude bránit. Tenkrát bylo všechno hrozně komplikované. Já jsem byl v té době nejvydávanějším spisovatelem v komunistickém bloku a všechno stálo spoustu vyřizování. My si svobody moc nevážíme, bereme ji jako samozřejmost. Tenkrát to ale samozřejmé nebylo. Nikdy jsem nechtěl emigrovat, ale byly situace, kdy jsem měl strach, že už nikdy nikam nepojedu. Ten nepříjemný pocit si pamatuji dodnes. Přitom neměli jediný důvod mě zavírat. Ale kdyby mě nepustili ven, tak bych ty knihy nenapsal. Cesty se nedají vynahradit žádnými univerzitními knihami. Mně vycházely knihy po celém světě a kdyby se tady rozhodli, nemohl bych vydávat nic. Samozřejmě jsem rád, že nastal 17. listopad a dnes už nemusím prokazovat nikomu nic.

Proč jezdím na expedice sám
Hodně cestovatelů jezdí na výpravy ve dvou. Vzpomenu třeba Zikmunda a Hanzelku. Já jsem byl celý život samotář, jezdím zásadně sám. Má to své výhody i nevýhody. Když jezdíte sám, má to hlavní nevýhodu v tom, že když se něco stane, byť jen uklouznete na banánové slupce, může to dopadnout tragicky. Mohla se mi přihodit nějaká maličkost a byl bych mrtvý, protože by mi nikdo nepomohl. Kdybych jel s někým, tak kolega mi pomůže. Na druhou stranu jsem se mohl sám rozhodovat. Pokud nejedete sami, v extrémním prostředí zákonitě dochází na ponorkovou nemoc. Uvedu příklad: jednou jsem seděl někde ve střední Americe v domě s plechovou vlnitou střechou a 32 dní nepřetržitě pršelo. A to je šílené. Byl tam malý prostor – jako tady ten stůl - a teď to pořád buší. Kdybych byl s někým, zákonitě budeme na sebe naštvaní. Když jsem sám, tak je to, jako když hodíte plavce do vody. Buď se utopí, nebo plave sám. Zpětně si uvědomuji, že bylo velké riziko jezdit sám. Ale sedím tady, že jo. Zase ve dvou opravdu dochází k tomu, že ač se lidé doma sebevíc milují, venku nastávají často velké konkflikty.

Jak se připravuji na cesty
Příprava je mnohem delší než cesta samotná, protože já jedu za konkrétním etnikem. Čili se snažím o něm všechno dozvědět. Mnohdy nejsou informace běžně dostupné, etnika jsou často velmi izolovaná. Nejedu tam s cestovní kanceláří, že. Takže když někam jedu, snažím se opravdu vše naučit. Nikdo mi neříká, kde co je, musím si to zjistit sám. Nejvíce vědí zpravidla misionáři. Já tedy napíši danému misionáři, aby mi poskytl nějaké informace, zejména o jazyku, jelikož chci pokud možno umět jazyk předem. Oni mi většinou pošlou nějaký dokument a to buď Otčenáš nebo Genesis. A protože tyto texty znám v kdejakých jazycích, tak si dokážu odvodit, kde je jaké slovo. Uvedu to na příkladu: jedna má knížka vyšla v prvním překladu v dánštině. A protože jsem tu knížku dobře znal, jsem konec konců její autor, tak když jsem začal číst první věty, dokázal jsem si dánštinu odvodit.

Jak se učím jazyky
Domluvím se mnoha jazyky, asi na ně mám talent. Bez jazyků to nejde. Nemůžu jet k nějakému kmenu a mluvit na ně česky. Mám v učení jazyků systém, první se naučím základní slovesa, pak základních sto slov. Když někde dorazím, začínám se bavit často s dětmi, na ně použiju ta slova a přes ně se dostávám k rodičům. Mám slovníček základních sta slov, s kterými se dokážu domluvit. Rychle se jazyky učím, ale rychle také zapomínám. Když někam přijedu, tak je používám a jakmile odjedu, tak to zapomenu. Mozek má přeci jen omezenou kapacitu a nemůže si pamatovat vše. Když tam zase přijedu, tak se mi to v hlavě zase vynoří.

Jak jsem učil Eskymáky
Ví se o mně, že mám indiánský titul. Ale málo se už ví, že jsem hodně jezdil za Eskymákama. Ti byli v Kanadě a v USA. Pozvali mě a mohl jsem si vybrat mezi jedním místem v Kanadě a jedním místem v USA, konkrétně Aljaškou. Na Aljašce jsem chtěl být, ale pak se ukázalo, že hned vedle osady je raketová základna. A to by mně Američani samozřejmě nikdy nevěřili, že tam jedu kvůli Eskymákům a ne kvůli raketám. Američani si mysleli, že jsem ruský agent, Rusové si mysleli, že jsem americký agent, a jediný, kdo věděl, že se opravdu zajímám o Eskymáky, byli ti Eskymáci, ale na ty nikdy nikdo nedal. Takže pak jsem jel do Kanady, kde v osadě žili výlučně Eskymáci, tedy až na členy církve Moravských bratří. V osadě byl anglický misionář a příslušník Moravských bratří. Nabídl mi, abych chodil do eskymáckých škol a učil je. To je dost kuriózní a nikde jsem o tom asi nevyprávěl, že jsem Eskymákům přednášel v eskymácké škole o České republice a o tom, kdo byl Komenský, Hus a kdo byli Moravští bratři. Já jsem byl u toho misionáře, který tam byl přes dvaatřicet let a mluvil eskymácky lépe než Eskymáci sami. Přitom je to taková smutná polární země, kde nic neroste, fouká tam vítr, všude jsou psi. On mně každý večer promítal, jak byli jednou se svou ženou v Řecku. Ty diapozitivy z Řecka si promítali celých těch 32 let, každý večer, protože to bylo pro ně v tomto strašném polárním světě takové oživení. Napsal jsem pár knížek pro děti a v jedné z nich jsem toho pána zvěčnil. Jeho jméno jsem dal jedné z postav toho příběhu.

Jak mi hořela loď pod zadkem
Jednou jsem plul jsem z Austrálie do Evropy. To je bezva, protože na lodi mohu mít více věcí, loď pluje pomalu, takže si tam mohu u stolku v klidu psát knihy. Při každém vyplutí probíhá požární cvičení. Jsem už tak navyklý, že když jsem slyšel poplach, vzal jsem si na sebe čepici, oblečený jsem byl, vzal jsem si tedy jen svou tašku stinglovku. Nosím tam vždy prádlo na převlečení, léky a čepici, protože v tropech je pokrývka hlavy nezbytnost. No a teď se ukázalo, že na lodi hoří. A to je to nejhorší, jste na hořící lodi, všude okolo voda a Vy nikam nemůžete. Hořelo v kotelně a z komína šlehaly plameny. Asi po šesti hodinách se námořníkům podařilo požár uhasit. Nemohli jsme však plout, loď byla nepojízdná a čtyři dny jsme se houpali na vodě na slunci ve 45°C. A vzhledem k tomu, že došlo v podpalubí k výparům, nemohli jsme jít vůbec dolů, tedy ani na toaletu. Celou dobu jsme byli na palubě. Měl jsem alespoň nějaké námořnické suchary, které jsem mohl chroupat. Na lodi je naštěstí povinnost mít záchranné čluny, v nichž musí být voda a základní jídlo na tři dny. Čili oni chodili z lodi do těch záchranných člunů pro zásoby. Takže alespoň pití bylo. Po čtyřech dnech nás zachránila nějaká arabská loď a odtáhli nás do Saudské Arábie. Pro ženské jsme dostali ty dlouhé hábity až na kotníky. Já jsem ho dostal taky, ač přísahám, že jsem muž. Zavezli nás do pětihvězdičkového hotelu a následně poslali do Frankfurtu. Přežil jsem to jen se ztrátou jednoho kufru, který mi zůstal v Saudské Arábii. A s šokem, protože když Vám hoří pod zadkem loď, není to nic příjemného.

Jak jsem plaval s krokodýly
Několikrát mi šlo opravdu o život. Třeba na jednom souostroví v Tichomoří, v Melanésii. Na každém ostrově bylo jiné etnikum a já jsem se chtěl dostat z jednoho ostrova na druhý za dalším etnikem. To šlo jen tak, že jsem musel plavat. Jsou tam mořští krokodýlové a nebylo to nic moc. Vrátil jsem se v pořádku zpět, ale pak jsem zvažoval, jestli opravdu vidět ten kmen stálo za to riziko. Dal jsem přednost vědeckému zájmu, ale co jsem riskoval, to mi došlo vlastně až poté.

Co nám přinesly lamy
Indiáni mají takové rčení, že lama je pastevcova manželka. Oni totiž lamy pasou tak, že je na šest měsíců vedou na pastvy. A pastevci tam nemají ženy, tak praktikují zoofilii. To je docela kuriózní příběh. Říká se, že syfilis dostali indiáni od lam. Jako HIV je prý z opic, tak syfilis od lam. Od pastevců, kteří se vrátili domů, to pak dostaly jejich manželky. A od těch manželek to dostali Španělé, kteří tam přišli. Je zajímavé, že první nakažení se v Evropě objevili roku 1493. Syfilis tedy přivezli španělští námořníci, neb jak známo, roku 1492 objevil Kolumbus Ameriku. To by byla opravdu velká shoda náhod, aby se to v té době objevilo zároveň někde v Evropě. Myslím si, že to je docela zajímavé.

Kam bych se chtěl ještě podívat
Procestoval jsem opravdu hodně zemí. Z technických a vojenských důvodů, protože se tam pořád bojovalo a stále bojuje, jsem nebyl v několika zemích střední Afriky. Zejména bych chtěl do Malawi. Jsou to v podstatě nepříliš významné země, chtěl bych se tam však podívat. Ale jít do občanské války, třeba do Somálska, tak vás zastřelí třeba omylem. Navíc, když jsem bílý a ještě k tomu jinak oblečený, tak jsem snadný terč.

Otevřenost v sexu není na škodu
Sex v sedmi dílech světa se stal absolutním bestsellerem, protože když napíšu o pyramidách, tak to nikoho nezajímá. Ale když napíši o milostném životě, tak většina čtenářů má k tomu docela pozitivní vztah. Já si myslím, že sexuální život je zcela základní součást života. Základní potřeby jsou zachovat si život, tedy jíst a pít, a pak rozmnožit se. To zatím jde pořád jen touto, u nás velice oblíbenou, metodou. Polynésané to své děti prakticky učí. V jedné oblasti je taková pohádková hra, myslím, že se tomu říká kolébka. Vezmete si provázky a pak se proplétají mezi prsty. Děti těmito provázky vytvářejí mužské i ženské pohlavní orgány. A provázky vytvářejí formy pohlavního styku. Na tomto se učí. Jinak se mladé děti chodí koukat na rodiče. Já jsem z katolické rodiny, v životě jsem neviděl svou maminku nahou, nikdy o tom nepadlo jediné slovo a myslím si, že to je špatně. Myslím si naopak, že určitá otevřenost není na škodu. Pohlavní choroby byly u nás rozšířené podle mne proto, že nevzdělaní kluci nevěděli, že je mohli někde chytit. Sexuální osvěta je dobrá. Jiné národy k tomu mají úplně jiný přístup, než jsme měli my. Ale dneska už to u nás není takové tabu.

Proč se nejnovější kniha jmenuje Ostrovy krásy, lásky a lidojedů
Ostrovy krásy proto, že ostrovy jako Tahiti nebo Samoa jsou opravdu velice krásné, fotogenické. A to jsem byl ve 151 zemích, takže určité srovnání bych měl mít. Ostrovy lásky proto, že tam hraje v životě Polynésanů velkou roli milostný život. Sex je zde provozovaný neskutečně vkusně, ale také aktivně. A ostrovy lidojedů proto, že tam ještě před 40 lety opravdu dožívalo lidojedství. Ještě jsem to na vlastní oči zažil. Proto jsou tedy v názvu tyto tři věci. Ostrovy jsou vážně krásné, sex se tam praktikuje ráno, v poledne, večer, předpokládám i v noci a lidojedství se už nepraktikuje, ale bylo velice rozšířené, třeba i na Velikonočním ostrově.

Neobvyklé nabídky
Mám jeden zajímavý zážitek z Kambodže. Jednou jsem ji navštívil za vietnamské války, v době, kdy ještě Kambodža bývala francouzskou kolonií. Dorazil jsem do hotelu, přišel tam recepční a ptal se mě francouzsky: „Chtěl byste poznat moji sestru?“ Odpověděl jsem, že ne. Pak se zeptal: „Chtěl byste potkat mou tchýni?“ Říkám: „To už vůbec ne!“ Pak pokračoval: „Chtěl byste potkat mou maminku?“ Odpovídám: „Ne, děkuji.“ A on se na mě podívá a za pět minut přivedl malého kluka. On totiž pochopil, že když nejsem ani na tchýni, ani na sestru, tak musím být na kluky.

Lidé mě mají za sprosťáka
Asi před rokem jsem jel v Praze v tramvaji a někdo na mne volal: „Pane profesore, jak to dělají Eskymáci?“ Teď se všichni lidi nedívali na něj, ale na mne, jako na šíleného sprosťáka. Já jsem neřekl ani slovo, ale byl jsem ta nejčernější ovce. A to se mi nestalo jen jednou. Napsal jsem taky jednu takovou velikánskou knížku, která se jmenuje Umění Oceánie. Každou středu máme přednášky v Národním muzeu, které občas moderuji. Byl tam třeba Tomáš Halík, Vlasta Redl atd. Je tam veliký sál a na přednášky chodí převážně důchodci. Jsou tam samá zajímavá témata. Jednou tam byla jedna má mladší fanynka a říká: „Vy v té knize o Polynésii máte polynéské vzory, já jsem si nechala jeden vytetovat.“ Stáhla kalhotky a tam, kde končí ochlupení, byl překreslený jeden motiv z mé knihy. Teď stálo kolem to obrovské množství důchodců a všichni koukali na mne, jaký jsem šílený sprosťák. Zase jsem byl za sprosťáka já, protože jsem napsal tu knihu.

Jak se může muž stát Miss Universe
Teď se chystá Miss Universe 2012, kde se volí nejkrásnější žena světa. A za Kanadu tam nastoupila žena, která byla mužem a operativně jí změnili na ženu. Teď nastal velký problém. Pořádající světová agentura ji nechtěla akceptovat. Nutno říci, že jako žena vypadá velice hezky. Pro indiány je to však také otázka národní cti. Složili se a zaplatili za ni zápisné 2500 dolarů. Nastala tedy velká aféra, jestli můžou přeoperovaného muže vzít do soutěže. To je opravdu problém, s kterým si nikdo neví moc rady. Nemůže mít sice děti, ale je to dnes žena. S takovou aférou se nikdy nikdo nesetkal. Původně byla ze soutěže vyřazena, ale v internetové petici Jennu lidé podpořili a vzali ji tedy zpět do soutěže. Mne se to dotýká, protože je to příslušnice třetího nejpočetnějšího indiánského kmene a já jsem indiánský náčelník.

Máme kde co, ale indiánského náčelníka jen jednoho
Jsem asi jediný indiánský náčelník nejen v České republice, ale v celé Evropě. Teda ten pravý, protože byl tady nějaký Američan a prodával náčelnictví. Dal vám kus papíru, na který napsal, že jste náčelník kmene. Ale já jsem opravdu jediný pravý indiánský náčelník v Evropě. Pro naši republiku je to taky bezva. Máme kde co, diplomaty, politiky... ale indiánský náčelník je tady jen jeden.

Nebojme se konce světa
Dne 21. 12. 2012 není třeba se obávat, žádný konec světa ani katastrofa se konat nemá. Mayové vytvořili kalendář, který měl kalendářní cykly. Jako my máme třeba století, tak oni mají velký cyklus baktum, který trvá přesně 5200 roků. A tento baktum měli perfektně spočítaný už v 7. století. Tvrdí, že cyklus skončí v roce 2012. Takže pro Maye nebude žádná katastrofa, nic nekončí, nýbrž má skončit kalendářní cyklus. Datum 22. prosince 2012 mají napsáno jako začátek nového cyklu. Stávající cyklus je baktum muže a ten, který přijde, má být baktum ženy. A protože ženy jsou mnohem milostivější, laskavější a hezčí, tak oni si představují nejen mravní obrodu, ale také, že dalších 5200 let budeme žít mravně a ve znamení žen. Já žiju mravně už teďka. To dejte prosím také do článku. No ale pak budeme žít mravně všichni. Mayové žijí dodnes, je jich asi 5 milionů a očekávají mravní obrodu. Když jsme u těch katastrof, tak jednu opravdu předvídali. Představovali si takového nebeského krokodýla, který 21. prosince 2012 začne na zemi vylévat obrovské množství vody. Je možné, že povodeň nastane, v té oblasti bývají často, ale pravděpodobně nebude přesně ten den a nebude příčinou konce světa. Jinak musím říct, že jsem velký kamarád s Erichem von Dänikenem, který napsal knihu Vzpomínky na budoucnost, a ten je přesvědčený že 21. prosince přiletí mimozemšťani. Jak to bude doopravdy? Uvidíme...
Nenechte si uniknout zajímavé články!
Informace o nových článcích, soutěžích, knihách a akcích Vám rádi pošleme e-mailem.
Související produkty
Ostrovy krásy, lásky a lidojedů Díl první
Čeština
Čeština

Ostrovy krásy, lásky a lidojedů Díl druhý

0.0 0
398 326
IHNED odesíláme
Líbí se Vám tento článek? Sdílejte jej s přáteli.

Nejnovější články

Pokud chcete svým malým předškolákům pomoci otevřít dveře do světa školního dobrodružství, máme pro vás tři super tipy na knihy pro předškoláky.
Hrom aby do toho… Jak může někdo pojmenovat hlavní hrdiny svého románu Jack a Rose a pak si s jejich láskou tak pohrávat? Vždyť od dob Titaniku je synonymem pro tu největší, avšak nejtragičtější lásku právě tato dvojice (hned po Romeovi a Julii, samozřejmě). Ach. A je jasné, že jsem si ty dva představovala přesně jako Kate a Lea z výše zmiňovaného filmu.
Někdo ukradl mrtvolu z márnice. Ten někdo ji položil na místo, kde policie najde hrob s desítkami zavražděných žen. Případu se ujímají dva agenti z dánské jednotky Task Force 14. David a Lucas mají svérázné vyšetřovací metody, skrývají temná tajemství a k smrti se nenávidí.